Založit webové stránky nebo eShop

Vojenská historie

Založení prostoru

První zmínky o milovickém cvičišti pocházejí z roku 1866, kdy lépe vycvičená a modernizovaná Pruská armáda zvítězila nad vojsky Rakouské armády. V důsledku této porážky začalo hledání výcvikového prostoru, který by plnil požadavky moderního výcviku vojsk. Ve výběru byla řada lokalit, pouze jediná ale vyhověla požadavkům armády. V roce 1901 tak bylo vybráno území východně od Nových Benátek, které Říšskému ministerstvu války plně vyhovovalo a byla zahájena jednání o odkupu pozemků.
 Během následujících tří let byl vystavěn vojenský tábor, zvaný „Kamenný“, který sloužil jako zázemí pro přilehlé vojenské cvičiště. Celkem zde bylo postaveno pět jednopatrových domů pro kanceláře, ubytování důstojnictva, nemocnice a čtyřicet baráků pro mužstvo. Prostor vojenského cvičiště byl připraven k předání 31. března 1904.
 Účelem prostoru bylo především konání rozsáhlejších cvičení, sloužit měl ale i jako střelnice, zvláště pak střelnice dělostřelecká. Kompletní posádka prostoru i s rodinami gážistů čítala v zimě 1 200 osob, v létě pak 2 000.
Cvičiště bylo předem určeno pro jednotky 8. a 9. sboru dislokovaných na Českém území. 8. sbor se skládal z osmi pěších pluků, tři polních mysliveckých praporů, dvou dragounských pluků, jedné dělostřelecké brigády, dvou ženijních praporů, jednoho sanitního oddělení, jedné divize trénu a tří zeměbraneckých pluků. Velitelství 8. pluku bylo umístěno v Praze. Složení 9. sboru bylo obdobné, pouze sanitní oddělení byla dvě. Zeměbranecké pluky byly čtyři a navíc obsahoval i jeden pionýrský prapor a jeden zeměbranecký hulánský pluk. Velitelství měl v Litoměřicích. První cvičení těchto jednotek proběhlo 25.7. až 8.8.1904.

První světová válka

V říjnu 1914 byl v prostoru mezi Benáteckou Vruticí a Milovicemi vybudován zajatecký tábor pro ruské, srbské a italské válečné zajatce. Tábor byl o rozloze více než 35ha.
Zajatí důstojníci byli umisťováni v Kamenném táboře, kde byla i nemocnice. Pro ostatní zajatce byly postaveny další dva dřevěné tábory. V Táboře II bylo postaveno 103 dřevěných baráků pobitých černou lepenkou. V táboře III stálo 46 stejných baráků. Ubikace byly 10 metrů široké a až 45 metrů dlouhé. Podmínky v táborech byly velmi kruté, v konečné fázi se zde nacházelo odhadem 48 000 zajatců. Podle úmrtních registrů zemřelo každý den nejméně jeden, nejvíce až třicet šest zajatců. Mrtví byli pohřbeni na Milovickém hřbitově, většinou v hromadných hrobech. Celkem je zde pohřbeno odhadem 6 000 zajatců. Největší úmrtnost byla mezi zajatými italskými vojáky.
Některé ze zajatců ale potkal lepší osud. Byli přiděleni na výpomoc rolníkům do přilehlých obcí a oproti zajatcům v táborech tak měli výrazně lepší životní podmínky.S ukončení války bylo 23.8.1918 rozhodnuto o tom, že celý strážní oddíl se 42 strojními puškami a milionem nábojů odmašíruje do Litoměřic. Setník Sucharda odmítl rozkaz vykonat a tak byl téhož dne odpoledne odvelen. Přestože jsme byli vězniteli mnoha zajatců, proběhla 7 listopadu 1918 v Benátecké Vrutici mohutná manifestace přátelství vrutických občanů k osvobozeným zajatcům. Zajatci se posléze seřadili a vydali se na vlakové nádraží a zpět do své vlasti.

 

2. světová válka

Jednotky dislokované v Milovicích, ale i občané byly na okupaci velmi dobře připraveny.17. března roku 1939 obsadila 8. pancéřová divize Milovice. Němci očekávali odpor, který se však nedostavil. Hned v prvním týdnu okupace byly odvezeny tanky LT35 a LT38, 522 vagónů vojenského materiálu a tři moderní pancéřové vlaky. Naše lehké tanky se následně staly součástí nechvalně známých německých pancéřových klínů při západním tažení v roce 1940. Tanky LT-38 se Wehrmachtu velice osvědčily. Němci nejprve modernizovali konstrukci tohoto tanku, později byla z jeho podvozku vytvořena řada průzkumných, stíhacích tanků a samochodných děl.

Němci pojmenovali prostor Truppenübungsplatz Milowitz a rozdělili jej do tří vojenských táborů.
Primárním účelem prostoru byla příprava jednotek před vstupem na frontu. Výcvik jednotek trval vždy tři až šest týdnů, pak byly jednotky nasazeny do bojů. Dislokovány zde byly ale i školní jednotky, například Flugzeug-fliegerschule.
 Od začátku okupace měli Němci v plánu celý prostor rozšířit podle starých rakouských plánů na 5 300 ha. Obyvatelé obcí Jiřice, Benátská Vrutice, Struhy, Lipník, Zelená, Radenice, Kbel, Újezd a Mladotín se tak museli do 31. října 1940 vystěhovat. V některých obcích bylo ale vysídlení ještě rychlejší. Obec Mladotín byla srovnána se zemí.S blížícím se koncem války se praktické využití milovického prostoru začínalo měnit. V létě 1944 například, pod tlakem Rudé armády, přesídlil z Polska do Milovic Panzerzug Ersatz Abteilung v síle pluku. Pro nedostatek místa musela být část tohoto pluku dislokována na nádraží v Nymburce.
Na jaře 1945 potom byl do Milovic přesunut i zdecimovaný 507. Schweres Panzerzug Abteilung a přesunuta musela být také konečná montáž tanků z pražské továrny BMM (ČKD).
 
Po vypuknutí pražského povstání nabrala situace rychlý spád. Povstalecká aktivita v městech okolo Milovic znatelně zesílila a zpomalila pohyb vojsk Wehrmachtu. Partyzáni navíc obsadili jeden z muničních skladů a na několika místech přerušili železniční trať. Němci totiž plánovali do bojů o Prahu zapojit pancéřový vlak.
Milovická posádka se sice dala 6.května na pochod proti bojující Praze, do centra Prahy se však oddíly nedostaly a musely se stáhnout do Kbel.
Německá vojska nakonec definitivně z Milovic odešla v noci 8. května. Vojáci před opuštěním prostoru ještě stačili vyhodit do vzduchu muniční sklad v Houštině. Detonace trvaly několik hodin. Po odchodu němců povolal nově ustavený Národní výbor záložníky, kteří měli obsadit a hlídat opuštěný vojenský areál. 11. května 1945 potom dorazila do Milovic Rudá armáda. Její jednotky byly odsunuty v prosinci téhož roku.

 

Poválečné období

Po osvobození převzala správu nad milovickým prostorem opět Československá armáda a hranice prostoru se vrátily do předválečné podoby. Mnohé domy v prostoru ovšem byly zničeny a svou daň si vybralo i rozkrádání, na vině však nebyla jen německá a sovětská armáda, ale i obyvatelé sousedních vesnic.
Milovické cvičiště bylo nyní nově určeno pro tankový výcvik a vzhledem k přítomnosti letiště i pro cvičení letadel. Československá armáda využila v táboře prázdných prostor a objektů ke zřízení skladu kořistní techniky po německé armádě. Bohužel začátkem padesátých let skončila veškerá ukořistěná technika v hutích a to včetně mnoha unikátních prototypů.
 
Po vánocích 1945 byly v milovickém prostoru umístěny první jednotky. Konkrétně Instrukční prapor, převelený ze Stráže pod Ralskem a 11. tanková brigáda (byla složena ještě z vojáků bojujících ve druhé světové válce u 1. čs. obrněné brigády).
2. června 1946 bylo uvedeno do provozu (výcvikový rok započal až 1. října) Tankové učiliště. Mimochodem, právě zde sloužil v roce 1946 i aspirant vojín Emil Zátopek.

 

1968 – 1989: Na věčné časy

V roce 1968 byl v posádce Mladá dislokován 15. a 103. tankový pluk v rámci 13. tankové divize, dále pak 3. protiletadlový oddíl a 13. samostatný raketometný oddíl. Letiště Boží Dar využíval 47. průzkumný letecký pluk.
 
Zástupce velitele leteckého pluku, podplukovník Josef Křena vzpomíná, že v noci z 20. na 21. srpna 1968 probíhaly noční lety. Těsně po půlnoci byl rádiem vydán rozkaz o zákazu letů v celém Československu s přísným zákazem používat zbraně proti uchvatitelům. Ve 2:40 ráno začala nad Božím Darem létat sovětská letadla, která však nemohla přistát, protože
obsluha letiště vypnula veškerá světelná naváděcí zařízení.
Ráno po 6. hodině dochází k obsazení letiště. Obsluha letiště byla v první chvíli odhodlaná spustit do okupantů palbu, ale nakonec se tak nestalo. Postupně dochází cca 50 – 60 letadly k obsazení letiště, letouny postupně navážejí vybavení, techniku, potraviny, vojáky a zbraně.
Kromě letiště je po půlnoci obsazen také vojenský tábor a město. Ráno tak již jsou veškerá návrší obsazena vojenskou technikou a děla namířena na vojenský prostor, připravená k palbě.

Českoslovenští vojáci museli opustit své ubikace a celý prostor, aniž by jim bylo umožněno vzít si své osobní věci. Ty rozkradli ruští vojíni. Aby někoho nenapadlo invazi zvrátit, museli důstojníci pro jistotu vymontovat z našich tanků úderníky.
 
V pátek 23 srpna 1968 se štáb intervenčních vojsk přesunul z pražské budovy Generálního štábu ČSLA do Milovic. Ty se v následujících letech staly hlavním velitelstvím Střední skupiny vojsk a letectva v ČSSR. Umístění štábu SA v Milovicích nebylo výbráno náhodně. Dislokace dvou silných divizí poblíž hlavního působila stejně jako nabitá zbraň přiložená k hlavě. Není pochyb, že v případě nepokojů nebo revoluce by tato vojska mohla během krátké chvíle zasáhnout přímo v Praze. Do bytů po československých vojácích se nastěhovaly rodiny vojáků ze Sovětského svazu. V jednom bytě bydleli dvě až tři rodiny, se společnou kuchyní a koupelnou. Od Československé armády Sověti převzali 304 objektů, dalších 200, bylo dostavěno. Sami Sověti si postavili cca 600 objektů, odhadem dvě třetiny z nich bez řádného stavebního povolení a nebezpečným projektováním. Jednalo se především o objekty pro vojenskou techniku a týlové zabezpečení, kasárna a výcviková zařízení. Některé, většinou civilní a technický objekty budovaly tuzemské firmy.
Prudký stavební rozvoj se nevyhnul ani letišti Boží Dar. Betonová dráha byla prodloužena na 2 500 metrů a rozšířena na 80 metrů, což z ní učinilo jednu z největších letištních drah ve střední Evropě. Kromě dráhy zde bylo vybudováno 44 zodolněných úkrytů letadel, 29 stojánek vrtulníků, opravny, sklady vrtulníkové a letecké munice, letecká škola. Dále bylo vybudováno několik pěchotních úkrytů typu USB a SBK. Byla započata i výstavba dalších mnoha objektů, které zajišťovaly provoz letiště.

Sověti provozovali i vlastní televizní a rozhlasovou stanici, tiskli i vlastní noviny – Sovetskij soldat. Do Milovic jezdil denně rychlík z Moskvy. V rámci družby se do Milovic pořádaly i autobusové zájezdy. Pravidelnou zastávnkou byl Karpatsko-dukelský památník nebo tamní obchody. Českým občanům se tak naskytla možnost nakupovat zboží, které nebylo jinde k dostání.

Díky velké nevzdělanosti sovětů se množily i nehody, při kterých umírali lidé. Mladí a nevzdělání chlapci mnohdy nezvládli ovládání těžkých strojů a nerespektovali dopravní předpisy. Nebylo tak výjimkou, že BVP nedalo přednost protijedoucím autu nebo motocyklu. Znám je i případ, kdy tank projel obývákem domu a rozdrtil jeho obyvatele.   - O takových nehodách se dočtete v knize: ČERNÁ KNIHA SOVĚTSKÉ OKUPACE, kterou si můžete zakoupit u nás v íčku.

 

1989 – Konec sovětské éry

Odsun vojsk z Milovic, který započal v září roku 1990, byl ve znamení výprodeje. Odcházející Rusové se snažili směnit, co se dalo. Na dračku šla především vojenská výstroj a hektolitry benzínu, který byl ovšem mnohdy nekvalitní. Vše se měnilo za věci potřebné k běžnému životu. Rusové se tyto obchody sice snažili v pozdějších výpovědích popřít, ale od místních občanů víme, že stačilo zajít do ulice Mírová, kde poblíž sídliště Balónka postávali Ruští šmelináři. Koupit se dal libovolný kus vojenské výstroje, s výzbrojí to bylo údajně komplikovanější. Odcházejícím vojákům se ovšem nelze příliš divit. Vraceli se do nejistých ekonomických i existenčních poměrů, na řadu z nich čekalo dočasné ubytování ve stanových táborech na Sibiři.
 
V době od 26. února do 19. června bylo z Milovic odvezeno 4 339 osobních a nákladních aut, 881 přívěsů, 1 313 tanků a obrněných transportérů, 630 podzemních palivových nádrží, 260 vagónů munice, 457 vagónů vojenského materiálu, 1135 vagónů stavebního materiál. Odsunuto bylo 22 071 vojáků. To vše za pomoci 155 dieslových lokomotiv a 138 elektrických lokomotiv. Další přeprava měla být uskutečněna celkem patnácti přelety. Místní si však vzpomínají, že letadel startovalo i několik desítek týdně. Po silnicích odjelo dvacet sedm kolon s 1097 vozidly.
 
Poslední letecký pluk odlétl z letiště na Božím Daru 21. ledna 1991. 19. června 1991 odjel z milovického nádraží poslední vlak s ruskými vojáky. Tím přestala existovat Střední skupina vojsk. Její velitel Eduard Vorobojov odlétl z Československa 27. června 1991


 Velice děkuji portálu: FORTIFIKACE za svolení používat a kopírovat materiál. Více informací přímo na jejich webu http://fortifikace.cz

 

 

 

TOPlist